Žumpa

odkaz

„Pojďte rychle se mnou!“ Je prosinec roku 1856. Vzduch je velmi studený, protože se již setmělo. Don Bosko ve
své kanceláři odpovídá na dopisy, které mu přišly během dne od dobrodinců, od lidí, kteří prosí o modlitbu, od
chlapců, kteří se stali jeho přáteli v oratoři a chtějí s ním být dále v kontaktu.
Někdo klepe na dveře. „Dále. Kdo je to?“ „To jsem já,“ říká Dominik Savio a rychle vchází do místnosti. Je vážný
a zamyšlený. „Pojďte rychle se mnou, je třeba udělat důležitou věc.“ „Teď v noci? Kam mě chceš vést?“ „Done
Bosko, dělejte rychle.“ Don Bosko váhá, ale když se dívá na Dominika, vidí, že jeho obličej, obvykle tak radostný,
je velice vážný. Také jeho slova jsou rozhodná, zní jako příkaz. Don Bosko (už několikrát tyto výzvy zažil) vstává
od psaní, bere klobouk a následuje ho. Dominik rychle sestupuje po schodech.
Don Bosko to dále popisuje takto: „Následuji ho. Vychází z domu, jde po jedné ulici, pak po druhé a ještě po další,
nezastavuje se, nepromluví ani slovo. Nakonec jdeme ještě po další ulici, doprovázím ho od brány k bráně, dokud
se nezastaví. Vystupuje po schodech do třetího patra a silně zvoní na zvonek. Je to místo, kam máme přijít. Když se
otevřou dveře, jde ihned dovnitř. Uvnitř se objeví rozcuchaná žena. Jakmile vidí dona Boska, zvedá ruce k nebi:
„Vás posílá samotný Pán! Rychle, rychle, nemáme moc času, můj nešťastný manžel před mnoha lety opustil víru a
dal se zapsat do protikřesťanské sekty. Nyní umírá a naléhavě prosí, aby se mohl vyzpovídat, protože má strach ob-
jevit se před Božím soudem.“
Don Bosko jde k lůžku nemocného a nachází tam ubohého člověka, který je vyděšený a ze zoufalství křičí. Vyzpo-
vídá ho a udělí mu Božím jménem rozhřešení. Několik hodin po tom ten člověk zemřel.“ Následující den je don
Bosko dojat tím, co se stalo. Jak jen mohl tento čtrnáctiletý chlapec vědět o tom nemocném a o jeho naléhavé po-
třebě smířit se s Bohem? Když není nikdo v doslechu, jde k Dominikovi. „Kdo ti včera večer řekl o tom ubohém
člověku?“ Tehdy se stalo něco, co don Bosko nečekal. Dominik se na něho smutně podíval a pak se rozplakal. Don
Bosko říká: „Neodvážil jsem se mu položit další otázky.“ Don Bosko však chápe, že v jeho oratoři je chlapec, ke
kterému mluví Bůh.
Dominikova sestra Tereza dosvědčuje pod přísahou: „Když mi don Bosko vyprávěl tuto událost, dodával, že nikdy
nepochopil, jak ho Dominik dokázal vést v tmavé noci ulicemi Turína, které určitě neznal, a uzavíral to slovy: „Je
vidět, že Savio byl svatý chlapec a znal mnoho věcí.“